PŘÍBĚH ZAMĚSTNANCE: „Dokud dýchám, tak doufám,“ říká Daniela Zemanová 

Jsou věty, které člověk neřekne jen tak. Vzniknou z bolesti, z nejistoty, z pádů, ale také z obrovské vůle nevzdat se. "Dokud dýchám, tak doufám," tvrdí Daniela Zemanová, administrativní pracovnice sociálního podniku 1. Valašská dílna, který zaměstnává převážně osoby se zdravotním či sociálním znevýhodněním a je členem TESSEA.

Život měl své tempo a řád. A pak přišel covid

Daniela pracovala dlouhé roky jako studijní referentka pro bakalářské a vyšší odborné studium na Obchodní akademii ve Valašském Meziříčí. Už tehdy měla zkrácený úvazek kvůli roztroušené skleróze, ale nemoc ji dlouho výrazně neomezovala. "Všechno fungovalo skoro stejně jako dřív. Jen jsem byla víc unavená a některé věci mi trvaly déle," vzpomíná.

Práce ji bavila. Kontakt se studenty, možnost pomáhat, být mezi lidmi. Život měl své tempo a svůj řád. Pak ale přišel covid a s ním zásadní zlom.

Když se během chvíle změní celý život

Po prodělaném covidu přišla silná ataka nemoci. Stav Daniely se prudce zhoršil. "Najednou se nedařilo nemoc zastavit. Absolvovala jsem léčbu kortikoidy, výměnu plazmy i lázeňskou péči. Skončila jsem na vozíčku. Měla jsem problémy s řečí, zrakem i sluchem. Vůbec jsem nevěděla, co bude dál."

Mluví klidně. Bez sebelítosti. Ale mezi řádky je cítit, jak těžké období to bylo. Dodnes si vybavuje zdravotní sestru z lázní, která jí pomohla udělat první krok zpátky k samostatnosti. "Viděla jsem ostatní chodit s chodítkem a říkala jsem si, že bych to chtěla zkusit taky. Sestřička mi ho sehnala a věnovala mi čas. Díky ní jsem nezůstala jen na vozíčku. Najednou jsem měla pocit, že ještě něco dokážu."

Návrat, který nebyl samozřejmostí

Po návratu z lázní ještě zdaleka nebylo vyhráno. Daniela dál bojovala se zdravotními komplikacemi, ale díky nové léčbě se její stav začal postupně zlepšovat. "Začala jsem znovu lépe mluvit díky logopedii, zlepšil se mi zrak i sluch. Díky rehabilitacím dnes chodím o berlích a nepotřebuji už ani chodítko."

Když pak přišla o původní práci, zůstala několik měsíců doma. A právě tehdy si uvědomila, že jí chybí něco možná ještě důležitějšího než pracovní rutina. Pocit užitečnosti. "Cítila jsem se zbytečná. Nechtěla jsem jen sedět doma," vysvětluje.

Na internetu tehdy našla zmínku o 1. Valašské chráněné dílně v Krhové. Zavolala tam. Spíš s nadějí než s očekáváním. "Paní ředitelka mě pozvala na schůzku a pak mi oznámila, že by o mě měli zájem. To bylo super," svěřuje se Daniela, která v 1. Valašské dílně jako administrativní pracovnice od února minulého roku.

Strach z nového kolektivu vystřídalo přijetí

Začátky nebyly jednoduché. Ne kvůli práci samotné, ale kvůli obavám. "Měla jsem strach, jestli mě kolektiv přijme. Nevěděla jsem, co čekat," popisuje.

Místo nejistoty ale přišlo něco, co dnes považuje za jednu z nejdůležitějších věcí: lidskost. "Všichni byli hodní. Pomáhali mi zapojit se do kolektivu i do práce. Dávali mi prostor a čas," zdůrazňuje.

Právě čas je teď pro Danielu velké téma. Věci už nejdou tak rychle jako dřív. "Musím si všechno pořádně promyslet. To, co jsem dřív udělala automaticky, dnes trvá déle. A někdy je těžké si přiznat, že už to nepůjde stejně jako kdysi."

Přesto dodává, že si uvědomila jednu důležitou věc: "Paní ředitelka mě naučila, že všechno se dá vyřešit. A že se člověk nemusí bát udělat chybu."

"Vím, že na mě čekají"

Jsou rána, kdy se člověku nechce vstát. Daniela říká, že takové dny mohou přijít u kohokoliv. "Člověk se probudí a říká si, že by nejradši zůstal ležet. Ale já vím, že mám povinnosti. Že na mě v práci čekají. A to mě zvedne," vysvětluje a doplňuje, že do práce se těší hlavně kvůli lidem. "Jsem ráda, že jsem součástí kolektivu. Že můžu být mezi lidmi a být užitečná."

A když přijde únava? "Někdy si jen sednu, zavřu oči a na pět minut se úplně odpojím od okolního světa. To většinou pomůže," podotýká.

Zahrádka, práce a obyčejná radost

Kromě práce miluje Daniela zahrádku. I tam se ale musela naučit fungovat jinak než dřív. "Koupila jsem si nákoleníčky a zjistila jsem, že i po čtyřech se dá udělat spousta práce," směje se. Její humor je nenápadný, ale silný. Stejně jako ona sama. Když mluví o práci, často opakuje jediné slovo: smysl. "Důležité pro mě je vědět, že to, co dělám, má ještě smysl. Že tady jsem."

A jaký má Daniela vzkaz pro lidi, kteří se možná právě teď nacházejí v podobně těžké situaci, v jaké byla ona? "Ať to nevzdávají. Ať zkusí dělat všechno, co ještě jde. Hlavně nezůstat jen sedět doma."